Soukromé školy: spása nebo peklo?
Dnes již je možné dát dítě do soukromých jeslí, pokračovat privátní školkou, základní školou, střední a celé studium ukončit na soukromě vlastněné univerzitě. Jinými slovy, pokud rodiče a dotyčný nechtějí, nemusejí nikdy přijít do styku se státním vzdělávacím systémem. Jedni, kritičtí k (ne)fungování českého školství, toto vítají. Koneckonců, říkají, business a vzdělání se v podobě mnoha jazykových škol, vzdělávacích pobytů a dalších aktivit propojily už dávno. Soukromé školy, dodávají, jsou jen odpovědí nespokojených zákazníků na nabídku státního systému. Prostý princip nabídky a poptávky platí i tady, tak proč toho nevyužít. Kdyby o službu soukromých škol nebyl zájem, nikdy by neexistovaly. Jejich zastánci tak navrhují, aby energii, kterou stát investuje do boje s privátními školami, investoval radši do přemýšlení, proč je o jejich služby takový zájem.
Mnoho lidí si ale myslí, že školy by neměly být brány jako předmět podnikání. Proč? Protože na rozdíl od jiných služeb, do školy musí chodit každý. A pokud uděláme ze škol byznys, tak na to nejvíce doplatí ti, kdo si dražší služby nebudou moci dovolit. Mnoho dětí tak bude již od útlého věku doplácet na to, že jejich rodiče nemohou v rozpočtu vyčlenit několik tisíc na školy a školky. Kromě toho, privatizace škol hrozí i odchodem učitelů a dalšího personálu. Soukromé vzdělávání může zaměstnancům nabídnout platy a vybavení, kterým stát může jen těžko konkurovat. Pokud začneme ze škol dělat firmy, tak rozšíříme už tak existující nůžky mezi chudými a bohatými rodinami.
Co se dá tedy dělat? Určitě nemá smysl soukromé investory z oboru kompletně vyhazovat. Je ale potřeba dohlídat, aby privátní sektor pracoval ve spolupráci s tím státním, ne aby soutěžily jeden s druhým. Stát také nesmí soukromé služby používat jako výmluvu, aby přestal zkvalitňovat své vlastní školství.